V českém kulturním povědomí prosperuje už desítky let stále se objevující bajka o tom, kterak surrealista a podivuhodný kouzelník Vítězslav Nezval, ve zlém se rozešedší s přáteli ze Skupiny surrealistů v ČSR (ba i s otcem surrealismu Bretonem), opustil na jaře roku 1938 šiky svobodomyslné avantgardy a přihlásil se ke stalinismu. Důvody a dramatický průběh roztržky mezi Nezvalem a zbytkem surrealistů jsou přitom částečně známé (Viz Vítězslav Nezval, Řeč ke studentstvu o roztržce se surrealistickou skupinou a Karel Teige, Surrealismus proti proudu): jakkoli je nelze ironicky redukovat na spor „tuhého stalinismu“ (Nezval) a „svobodného trockismu“ (Teige, Breton). Z pozice surrealistické ortodoxie, která klade „skutečnost a sen jako dialektické protiklady“ a jíž oponuje Nezval, zůstává Nezvalův rozchod se skupinou dosud plně neobjasněn.
Po osmaosmdesáti letech po básníkově saltu se příběh „roztržky svobody se stalinismem“ komplikuje znovuobjevením dobře utajené neznámé verze Nezvalova Pražského chodce. Toho „psal Nezval od června 1937 do konce června 1938, tedy současně v době stupňujícího se ohrožení českého národa a zároveň v čase až převratných událostí a činů ve svém životě. První (dobře utajená) verze Pražského chodce vyšla tiskem zřejmě v září 1938, aby po vzniku druhé republiky vůbec nešla do distribuce, neboť jinak by celá padla za oběť pomnichovské cenzuře. Nezval pak zřejmě v ústní dohodě s nakladatelstvím v rekordní době slova, věty, odstavce a celé strany, v nových poměrech nepublikovatelné, nahrazoval novým, a přitom plnohodnotným textem. Druhé vydání (prezentující se jako vydání první) ještě stihlo vánoční knižní trh roku 1938 a vstoupilo tak do historie jako jediné“. (Milan Blahynka)
Výstava v Rub Gallery doprovází knižní vydání neznámé verze Pražského chodce, jenž pro edici Rub připravil editor Nezvalova díla Milan Blahynka. V něm Blahynka restauruje první verzi knihy a rekonstruuje okolnosti jejího vzniku/zániku. Výstava představuje nejen „obě vydání“ Pražského chodce, nýbrž i další avantgardní knihy André Bretona, Vítězslava Nezvala či Karla Teiga z původní Nezvalovy knihovny z kolekce Památníku národního písemnictví a z Blahynkova archivu, dále Nezvalovy málo známé fotografie pražských smetišť a špinavých městských zákoutí, stejně jako postsurrealistické malby Vítězslava Nezvala ze 40. let 20. století. Zároveň poprvé zveřejňuje válečný, „astrologický“ portrét Vítězslava Nezvala od Jaroslava Dobrovolného, z širšího okruhu Skupiny Ra.
Jako ústřední dokument pak „vystavujeme“ dvacátou kapitolu ze „ztracené knihy“ s pracovním titulem Revize několika principiálních myšlenek, pro které má surrealismus ta či ona vysvětlení. V ní Nezval dokázal „otřásti domněnkou, že by byla činnost surrealistů výrazem jejich čirého psychického automatismu“. V „řešení otázky skutečnost-sen“ přistihuje svého drahého velkého přítele při nepozornosti: „Kdyby, jak soudí André Breton, byla surrealistická poezie v plném slova smyslu nedirigovaná, jak mohl současně na jedné straně připustiti, že surrealistická čili nedirigovaná a nedirigovatelná báseň může se státi prostředkem revoluční aktivity…“
Ale Nezval jde dál: „nemůžeme (…) jednostranně zdůrazňovati úlohu psychického automatismu, (…) uvážíme-li nadto, jak rozhodující účast na jejich vytváření má vkus surrealistů, jemuž se zalíbilo v jistém druhu výrazu, není surrealistická báseň a surrealistický text, tyto domnělé sny při bdění, zdaleka tak blízko, jak po stránce vzniku, tak po stránce struktury, nočním snům.“ Nezval tu horuje pro svůj surrealismus, pro „velikou dialektickou syntézu mezi dobrem ve službách života a zkroceným zlem snu, mezi dobrodiním vědomého postoje básníkova a dobrodiním nevypočitatelných možností oneirismu.“ Oponuje i „surrealistické manýře“ a argumentovaně čelí „exkomunikaci“ ze surrealismu, z něhož byl pro své rýmované verše, básně na smrt TGM a jiné prohřešky ostentativně vyloučen Karlem Teigem. Nezval se tím zařadil po bok belgických surrealistů kolem revue Correspondance (Paul Nougé, Marcel Lecomte, René Magritte), jež se již několik let před ním jako první z podobných pozic postavili bretonovskskému dogmatu.
Přesto se Nezval nevyhnul tragickému omylu, když zaslepen strachem z hrozících německých kanonů, „z každé rány, která by mohla býti zasazena tomuto městu“, uvěřil Stalinovu úsměvu a roku 1938 napsal, že „již minula hodina, kdy básníci budou zpívat rozkoš nad potoky krve. Snad její nejstrašnější kaluž, která teče právě před našima očima, přesvědčí definitivně básníky revoluce, básníky naděje v spravedlivější zítřek, že bude třeba pohřbíti svět sofismat a pozdraviti nad jejich krvácejícími stíny červánek dobra, jenž svítí v malé budově velikého Kremlu.“ Věren své zásadě chápat ANO, a NE jako jedno slovo, ve stejné době neváhal v Absolutním hrobaři ukázat na Stalina jako na asiatskou krvavou postavu.
Dnes už se můžeme tázat jen „motýla zakukleného v křišťálové kouli“, jak by se byl vyvíjel český surrealismus, kdyby se mnichovská konference zpozdila o několik málo týdnů a kniha vyšla v „původním znění“? Zda by Nezvalovy „korektury, jež se (…) snažil chvatně načrtnouti, korektury jistých zásad surrealismu“ proměnily vývoj válečného a poválečného surrealismu? A možná otázka nejzajímavější: jak by na tento manifest „velikého nového realismu, připravovaného surrealismem“ reagoval sám André Breton, kdyby jej byl dostal ve francouzském překladu zeleným inkoustem, básníkovou rukou?
—David Voda
DOPROVODNÝ PROGRAM
Setkání s editorem Milanem Blahynkou / autorské čtení z knihy Pražský chodec / debata o surrealismu a jeho východiscích
15. května, 18:00 – 20:00, Olomoucká muzejní noc
Ladislava Chateau hovoří s Milanem Blahynkou
Surrealismus v Nezvalově poezii stále žije
Řekni mi, oko, které jsi se otevřelo nad bílým listem papíru této knihy ve chvíli, kdy jsem ji sotva začal psát, řekni mi, oko, (…), jež si vidělo na prachu pražských dlažeb rýsovati se všecky tyto stopy, čím nám bude Praha, až tyto řádky dospějí ke konci.
Řekni mi to, anebo ne. Raději mlč.
Vítězslav Nezval,
Pražský chodec, Fr. Borový, 1938
Mezi novinkami na knižních pultech nelze nepřehlédnout knihu s názvem Vítězslav Nezval Pražský chodec */ dobře utajená neznámá verze; jde o provokativní edici Nezvalova životopisce Milana Blahynky.
Výpravná kniha převážně v zelené barvě vyšla v péči olomouckého nakladatelství Rub.
Každý jen trochu zasvěcený čtenář ví, že Pražský chodec je Nezvalova surrealistická procházka milovanou Prahou; náhodná setkání, vzpomínkové momentky, nostalgie i melancholický pohled na pražská zákoutí, zvláště v ranních hodinách, kdy město začíná svůj další všední den. Básníkovi splývá realita s představami. I láskou pražského chodce k městu, které je jeho osudem a osudem jeho národa, jak čteme hned na prvních stránkách knihy.
Vítězslav Nezval psal Pražského chodce od června 1937 do konce června 1938, tj. v době, kdy hrozivé nebezpečí války nabývalo už rychlý spád. Tragédie byla na dohled. Pro úplnost ještě dodávám, že Rub spolu s knihou vydal také útlý sešít s vysvětlujícími poznámkami a předmluvou Davida Vody, který nakladatelství Rub řídí.
Lze považovat vydání této knihy za nakladatelský pokus o záchranu duchovních hodnot? O to pozoruhodnější v době, kdy společnost je více než kdy jindy soustředěna na funkčnost a praktičnost, na materiální zajištění…
O záchranu duchovních hodnot jistě každé odpovědné knize nyní jde, ovšem edice, kterou jsem připravil k vydání a jíž Rub skvěle vybavil, usiluje přispět k záchraně zejména jedné z hodnot, hodnoty surrealismu, a to nejenom českého.
V předmnichovském vydání Pražského chodce byly pasáže, pro které by celá kniha po okuoaci Československa hitlerovským Německem podlehla zákaze. Věnoval jste Nezvalovu dílu mnoho studií, statí, úvah, podílel jste se na téměř úplném vydání jeho poezie, prózy, dramatů a esejistiky, připravil k reedici množství jeho knih, uspořádal řadu výborů. Dokonce jste měl možnost Vítězslava Nezvala, básníka proklínaného i oslavovaného, poznat osobně. Řeknete čtenářům LUKu některou ze svých vzpomínek na tuto výjimečnou osobnost?
Měl jsem štěstí, že si básník vyžádal mou diplomku o jeho baladách, o které se náhodou dověděl, a že mne pozval, vyzpovídal ze znalosti jeho díla a svěřil mi úkol připravit knížku jeho myšlenek o poezii. Ta pod názvem Moderní poezie vyšla jako první svazeček edice Otázky a názory v Československém spisovateli ještě za básníkova života a k jeho spokojenosti (nic z toho mého výboru neškrtl, nic do něho nepřidal a doslov schválil). Vymohl mi dokonce v nakladatelství tehdy nejvyšší možný honorář (ostatně mizerný, ani úmorná ediční práce se tehdy zrovna necenila). Poděkoval jsem mu a přiznal, že to byla spíše radost než práce a že bych to byl dělal i zadarmo. Nezval mě okřikl: „To nikdy neříkejte, mysleli by si, že si sám své práce nevážíte“. Byla to snad nejcennější rada, jaké se mi kdy dostalo. Ne vždy jsem dokázal se jí řídit. Měl jsem štěstí, že Nezval mě opakovaně zval do svého bytu v Baranově ulici č. 4 na Žižkově, že mne pověřil přípravou svazků svého souborného Díla, a že jeho vlídný pohled na mne sdílela i jeho žena, paní Fáfinka. Ta mi po básníkově smrti zpřístupňovala jeho literární pozůstalost. A u ní jsem se sblížil s básníkovým synem Robertem, který ji navštěvoval, říkal jí teto, a měl ji rád snad stejně jako svou matku, básníkovu milenku Olgu.
Na záložce předmnichovské verze Pražského chodce píši o tom, jak jsem byl svědkem básníkovy tvůrčí pohotovosti a umění strefit se přesně do daného rozměru textu. Čtenáři LUKu si možná pamatují mou stať o tom, co vše jsem během návštěv u Nezvalů zažil.
Později se Nezval se surrealismem rozešel. Nepřispěla k tomu i agresivita některých jeho členů, která časem stoupala? Nakonec ani s papežem surrealismu, André Bretonem, nebylo snadné vyjít. Co platí pro Bretona, platilo i pro Aragona, někdy přezdívaného „Prokurátor“. Také francouzské surrealistické zázračno bylo plné konfliktů, napětí a tenzí…
Nahrála jste mi na zteč. Mohu tu snad přispět k likvidaci jedné fámy o básníkovi. Nezval se nerozešel se surrealismem, jak se často píše, ale jen se surrealisty, dogmaticky lpícími na nepodstatných vlastnostech zejména francouzského surrealismu. Za podstatnou zásluhu surrealismu měl jeho osvobození obraznosti. André Bretona přesvědčoval, že surrealismus nestojí a nepadá s požadavkem automatického textu za totální absence rozumu. A byl by mu jistě podobně hájil právo surrealistického básníka psát někdy i pravidelné verše, strofy a rýmy, kdyby dramatický spád politických událostí nevytěsnil dialog o poezii.
Julius Fürth/Firt v krásné kapitole o svém příteli Nezvalovi prozradil, jak se básník trápil, když jako ještě věrný surrealista nesměl psát pravidelným veršem s rýmy, a poznamenal, že strážci surrealistické čistoty jsou neúprosnější než kremelské byro střežící oficiální pojetí komunismu. Nezval nesnášel, když nejen jeho poezii kdokoli cokoli zakazoval nebo diktoval.
Pražský chodec nikdy ve Francii nevyšel. Není to zvláštní? Myslíte, že k tomu mohlo přispět napětí, různé neshody mezi Nezvalem a Bretonem? Důvody nevydat mu knihu jsou nabíledni. Ale někdy bývá vysvětlení docela prosté – nedostatek finančních prostředků. Co o tom soudíte?
Že Pražský chodec ve Francii nikdy nevyšel, není vůbec zvláštní. Nezval jako avantgardní básník tvořil mimo státně dotovanou kulturní spolupráci se spojeneckou Francií, jejíž sterilnost a marné utrácení peněz skončilo katastrofálním debaklem, který pranýřoval a zesměšnil F. X. Šalda. Ani ve Francii neměla avantgarda na růžích ustláno, neměla ani na vydávání svých knih, natož na knižní překlady avantgardní tvorby z Československa. Jen díky tomu, že český malíř Josef Šíma se stal členem francouzské avantgardní skupiny Le Grand Jeu, vyšel v jedné z jejich publikací jeho překlad jedné ze tří části Nezvalova Akrobata. Ani v době Nezvalova sblížení s Bretonem a jeho druhy nebyla situace lepší. Ti byli chudší než kostelní myši. Jejich cesta k nám se v roce 1935 uskutečnila jen díky pražské surrealistické skupině, která ji velkoryse financovala. Slibované vydání knihy překladů Nezvalových surrealistických textů ztroskotalo na bědné situaci autorů, kteří někdy neměli ani na poštovné a jejichž díla se dnes prodávají za horentní sumy. A tak Nezval zůstal v surrealistické Paříži jen několika svými texty v jejich revuích.
Vítězslav Nezval byl s Francií ale bytostně spjat, přesněji s Paříží. V textu Nejzajímavější Paříž kdysi krásně napsal: (…) po stránce básnického plánu je Paříž jednou z nejsměleji koncipovaných básní, má především to, co mají dobré básně: skládá se, dovolte mi to slovo, z rekvisit, které jsou prosyceny do kořene životem. Nebylo to pro Nezvala přece jen jisté zklamání, že Pražský chodec nikdy ve francouzštině nevyšel?
Nebylo a ani nemohlo být. Nezval by byl musel být zklamán, že až do Zpěvu míru a 50. let, nebyla do francouzštiny přeložena a vydána žádná jeho knížka. Dobře věděl, že na francouzský knižní trh se může dostat jen kniha slibující mimořádný zisk anebo nějaká zvláštnost, jaká byla dána vlnami zájmů například o exotiku, o dobrodruhy, homosexuály. Jedna taková vlna vynesla do Francie Panait Istratiho.
Významný francouzský teoretik umění Jean Clair, dlouholetý ředitel Picassova muzea, ve své knize O surrealismu (Barrister&Principal, 2010) hledá odpověď na otázku, kterou si dovolím také položit. Kdy přestal být surrealismus milostí a stal se dogmatem, kdy se místo kouzlení začalo kázat? Kdy přestal být nadšením? Kdy bylo volání po bezbřehé lásce, vystřídáno pravověrným puritánstvím?
Ta kniha je jeden z mnoha mých hříchů. Zatím jsem se k ní nedostal a nyní nemohu. A tak nevím, jak Jean Clair odpovídá na své otázky. Už v nich je však napovězena odpověď. Jsem rád, že naše přesvědčení, že surrealismus „přestal být milostí a stal se dogmatem“, řečeno s Clairem, není osamocené. Klade je Jean Clair jinam než do konce roku 1938, kdy obrovská tsunami politických událostí smetla nadlouho možnost přít se o poezii? I když surrealismus byl v letech své nejvyšší moci a slávy téměř synonymem André Bretona, Bretonova básnická síla byla tak veliká, že dovolila propůjčit jeho surrealismu život ještě až do Bretonovy smrti.
V právě čerstvě vydané knize Vítězslav Nezval Pražský chodec* / dobře utajená neznámá verze naznačujete, že další osud surrealismu mimoděk předpověděl Nezval, když očekával vznik velkého nového realismu, To nebylo dáno kupodivu ani ne tak poměry v pomnichovské republice a v Protektorátu, kdy nebylo radno vyslovit slovo surrealismus, jako básníkovou vizí poezie, v níž velké surrealistické dědictví bude pokračovat skrytě, anonymně. Mohl byste čtenářům LUKu krátce vysvětlit, oč jde?
Rád bych, nemohu však hlásat nic, dokud si neujasníme podivuhodné dějiny realismu v evropské literatuře, jeho proměn a pojmenování. Dovolím si zaprovokovat: nebyl například romantismus jednou z paradoxních forem realismu? Jeho protagonisté se brzy stáli tvůrci pohříchu výslovně a výsostně realistickými. Dokonce i podivuhodný kouzelník Dumas, svým bytostným ustrojením básník ve všem, co psal, napsal Korzickými bratry jednu z nejrealističtěšjších novel. A je třeba věnovat pozornost i trvalému napětí a jiskření mezi prózou a poezií.
Vaše edice potvrzuje a napravuje fakt, že předmnichovský Pražský chodec jakoby vůbec nikdy nevyšel, Nezval se k němu nikdy nevrátil. V komentáři uvádíte jeho osobní důvod, byl to vlastně druh sebeobrany, akt dobře utajené sebekritiky. Není to jedna korektura fámy, že Nezval vůbec nebyl sebekritický?
To víte, že i pro nás to bylo překvapení. Nezval měl dobré osobní důvody, proč předmnichovského Pražského chodce nikdy nevydat ani nepřipomínat. Ale těch důvodů bylo čtvero:
První: Nová verze knihu odlehčila od toho, co nebylo jejím elementárním posláním. Jím bylo přece vyznání bezbřehé lásky k městu měst.
Druhý: V pomnichovské verzi našel básník příležitost zapomenout na iluzi, že Československo může spoléhat na ochranu velkých spojeneckých mocností.
Třetí: Verze po Mnichovu je bez zmínky o „novém velkém realismus, připravovaném surrealismem“, který „přijde, je na cestách, zrodí se“. Básník si jeho zrodem byl natolik jist, že i jeho nutný příchod podrobil utajení.
Čtvrtý: V pomnichovské verzi Nezval maximálně utlumil konflikt s českými surrealisty: „Snad by se slušelo, abych na těchto místech podrobil korektuře svou koncepci přátelství, jak je dána Neviditelnou Moskvou a Ulicí Git-le-coeur, abych se opřel své vlastní touze, jež si přála vidět přátelství ve světle legendy, když přece většina z těch, jimž patřila v oněch knihách má horoucnost, nejsou již mými přáteli. / Neučiním tak. Nemohu tak učiniti. Neboť zatímco toto píši, nové zvonce rozhlaholily se na horách (…) a svolávají se navzájem k velikému sborovému zpěvu, v němž je závrať. Z těch lidí, kteří si podávají ruce s mými dveřmi, vrací se jich několik s očima očarovanýma snem“. A jistě není zbytečné uvést, že v pomnichovském Pražském chodci Nezval ani slovíčkem neodvolal své „nesmím být pokládán za jednoho z odpadlíků (surrealismu), jenž rozlukou se skupinou surrealismu vystřízlivěl“.
Kniha je celá vyvedena v různých odstínech zelené, včetně ilustrací, fotografií. Vítězslav Nezval psal zeleným inkoustem a zelenou páskou v psacím stroji, i v tom byl věrný Bretonovi. Zelená byla jejich oblíbená barva. A nejen jako inkoust. Cituji malou epizodu, kterou Nezval podrobně popsal v Pražském chodci (Československý spisovatel, 1958): Péret nám poradil, abychom si dali aperitiv, který pije, k našemu překvapení nalil číšník André Bretonovi do podobného aperitivu přísadu, po níž nabyl krásné zelené barvy.
Není ale přece jen té zelené až až? Dal vám nakladatel možnost se k tomu vyjádřit? Vím, je to jeho právo, ale přece jen…
Mně taky připadalo, že by bylo stačilo zeleně tisknout na bílý papír jen to, co zeleně psal Nezval, který po konfliktu ve skupině českého surrealismu psal dále jen obyčejnou šedou tužkou, ale pak na znamení svého nerozchodu se surrealismem, ale jen roztržky s jeho fundamentalisty, se vrátil k zelené. Ale pak mi došlo, že vynikající grafik Jan Herynek spolu s nakladatelem Davidem Vodou se rozhodli vtisknout knize podobu naléhavě napovídající, že surrealismus Nezvalem korigovaný v dnešní Poezii stále trvá, žije.
Za rozhovor vedený v květnu 2026 poděkovala LADISLAVA CHATEAU
– – –
Psáno pro LUK – Týdeník Unie českých spisovatelů
12.5.26
Fotogalerie od Petra Palarčíka
