V českém kulturním povědomí prosperuje už desítky let stále se objevující bajka o tom, kterak surrealista a podivuhodný kouzelník Vítězslav Nezval, ve zlém se rozešedší s přáteli ze Skupiny surrealistů v ČSR (ba i s otcem surrealismu Bretonem), opustil na jaře roku 1938 šiky svobodomyslné avantgardy a přihlásil se ke stalinismu. Důvody a dramatický průběh roztržky mezi Nezvalem a zbytkem surrealistů jsou přitom částečně známé (Viz Vítězslav Nezval, Řeč ke studentstvu o roztržce se surrealistickou skupinou a Karel Teige, Surrealismus proti proudu): jakkoli je nelze ironicky redukovat na spor „tuhého stalinismu“ (Nezval) a „svobodného trockismu“ (Teige, Breton). Z pozice surrealistické ortodoxie, která klade „skutečnost a sen jako dialektické protiklady“ a jíž oponuje Nezval, zůstává Nezvalův rozchod se skupinou dosud plně neobjasněn.
Po osmaosmdesáti letech po básníkově saltu se příběh „roztržky svobody se stalinismem“ komplikuje znovuobjevením dobře utajené neznámé verze Nezvalova Pražského chodce. Toho „psal Nezval od června 1937 do konce června 1938, tedy současně v době stupňujícího se ohrožení českého národa a zároveň v čase až převratných událostí a činů ve svém životě. První (dobře utajená) verze Pražského chodce vyšla tiskem zřejmě v září 1938, aby po vzniku druhé republiky vůbec nešla do distribuce, neboť jinak by celá padla za oběť pomnichovské cenzuře. Nezval pak zřejmě v ústní dohodě s nakladatelstvím v rekordní době slova, věty, odstavce a celé strany, v nových poměrech nepublikovatelné, nahrazoval novým, a přitom plnohodnotným textem. Druhé vydání (prezentující se jako vydání první) ještě stihlo vánoční knižní trh roku 1938 a vstoupilo tak do historie jako jediné“. (Milan Blahynka)
Výstava v Rub Gallery doprovází knižní vydání neznámé verze Pražského chodce, jenž pro edici Rub připravil editor Nezvalova díla Milan Blahynka. V něm Blahynka restauruje první verzi knihy a rekonstruuje okolnosti jejího vzniku/zániku. Výstava představuje nejen „obě vydání“ Pražského chodce, nýbrž i další avantgardní knihy André Bretona, Vítězslava Nezvala či Karla Teiga z původní Nezvalovy knihovny z kolekce Památníku národního písemnictví a z Blahynkova archivu, dále Nezvalovy málo známé fotografie pražských smetišť a špinavých městských zákoutí, stejně jako postsurrealistické malby Vítězslava Nezvala ze 40. let 20. století. Zároveň poprvé zveřejňuje válečný, „astrologický“ portrét Vítězslava Nezvala od Jaroslava Dobrovolného, z širšího okruhu Skupiny Ra.
Jako ústřední dokument pak „vystavujeme“ dvacátou kapitolu ze „ztracené knihy“ s pracovním titulem Revize několika principiálních myšlenek, pro které má surrealismus ta či ona vysvětlení. V ní Nezval dokázal „otřásti domněnkou, že by byla činnost surrealistů výrazem jejich čirého psychického automatismu“. V „řešení otázky skutečnost-sen“ přistihuje svého drahého velkého přítele při nepozornosti: „Kdyby, jak soudí André Breton, byla surrealistická poezie v plném slova smyslu nedirigovaná, jak mohl současně na jedné straně připustiti, že surrealistická čili nedirigovaná a nedirigovatelná báseň může se státi prostředkem revoluční aktivity…“
Ale Nezval jde dál: „nemůžeme (…) jednostranně zdůrazňovati úlohu psychického automatismu, (…) uvážíme-li nadto, jak rozhodující účast na jejich vytváření má vkus surrealistů, jemuž se zalíbilo v jistém druhu výrazu, není surrealistická báseň a surrealistický text, tyto domnělé sny při bdění, zdaleka tak blízko, jak po stránce vzniku, tak po stránce struktury, nočním snům.“ Nezval tu horuje pro svůj surrealismus, pro „velikou dialektickou syntézu mezi dobrem ve službách života a zkroceným zlem snu, mezi dobrodiním vědomého postoje básníkova a dobrodiním nevypočitatelných možností oneirismu.“ Oponuje i „surrealistické manýře“ a argumentovaně čelí „exkomunikaci“ ze surrealismu, z něhož byl pro své rýmované verše, básně na smrt TGM a jiné prohřešky ostentativně vyloučen Karlem Teigem. Nezval se tím zařadil po bok belgických surrealistů kolem revue Correspondance (Paul Nougé, Marcel Lecomte, René Magritte), jež se již několik let před ním jako první z podobných pozic postavili bretonovskskému dogmatu.
Přesto se Nezval nevyhnul tragickému omylu, když zaslepen strachem z hrozících německých kanonů, „z každé rány, která by mohla býti zasazena tomuto městu“, uvěřil Stalinovu úsměvu a roku 1938 napsal, že „již minula hodina, kdy básníci budou zpívat rozkoš nad potoky krve. Snad její nejstrašnější kaluž, která teče právě před našima očima, přesvědčí definitivně básníky revoluce, básníky naděje v spravedlivější zítřek, že bude třeba pohřbíti svět sofismat a pozdraviti nad jejich krvácejícími stíny červánek dobra, jenž svítí v malé budově velikého Kremlu.“ Věren své zásadě chápat ANO, a NE jako jedno slovo, ve stejné době neváhal v Absolutním hrobaři ukázat na Stalina jako na asiatskou krvavou postavu.
Dnes už se můžeme tázat jen „motýla zakukleného v křišťálové kouli“, jak by se byl vyvíjel český surrealismus, kdyby se mnichovská konference zpozdila o několik málo týdnů a kniha vyšla v „původním znění“? Zda by Nezvalovy „korektury, jež se (…) snažil chvatně načrtnouti, korektury jistých zásad surrealismu“ proměnily vývoj válečného a poválečného surrealismu? A možná otázka nejzajímavější: jak by na tento manifest „velikého nového realismu, připravovaného surrealismem“ reagoval sám André Breton, kdyby jej byl dostal ve francouzském překladu zeleným inkoustem, básníkovou rukou?
—David Voda
DOPROVODNÝ PROGRAM
Setkání s editorem Milanem Blahynkou / autorské čtení z knihy Pražský chodec / debata o surrealismu a jeho východiscích
15. května, 18:00 – 20:00, Olomoucká muzejní noc
Fotogalerie od Petra Palarčíka
