Otakar Hudeček (1924–2007)
Adéla Janská (1981)
Jakub Čuška (1989)

Vernisáž 18/3 2022 v 17.00 h, hudba: Ostrý zub Ltd.

Směs surovosti a nelítostné krásy prýští ze setkání dvou mladých olomouckých figuralistů s dávným dílem Otakara Hudečka. Tento osamělý běžec se koncem 50. let 20. století pokusil o intimní malířskou kontrarevoluci; když se v klauzuře socialistického maloměsta, před zrcadlem, na malých lepenkách a v hustých pastách proměnil ve „Franka Auerbacha Východu“. Šedesát let po něm Janská s Čuškou podstupují stejně urputný zápas o krásu klasického (auto)portrétu: „pohyb barev na plátně se pak stává skutečným pohybem duše“ a malba je „hlubokou meditací, která přivádí k životu neživé.“ Jak poznamenala Janská o Hudečkových lepenkách, ale vlastně i o plátnech svých a Čuškových. A stejně jako se kdysi Hudeček za dráty železné opony spolu s malíři pozdější Londýnské školy vydal „na scestí figurace“, se dílo Čušky a Janské vedle dnešních škol z Lipska a Kluže neztratí. Nepozorovaně se tak Olomouc ocitla v ohnisku soudobé figurace. Tři spiklenci v malbě vzali štětec na povel Jana Zahradníčka: „Vzchop se, buď malířem škaredých věcí.“

Nebezpečné známosti Adély Janské

Trvalo, než Adéla Janská přestala zakrývat tváře svých modelů. Čím? Větvemi stromů, stínem, papírovou maskou, šátkem přes oči, valéry barev, škrábanými pastami, okrajem plátna… Rychlost vývoje u této mladé olomoucké malířky vyrazí dech. V několika týdnech až měsících vychrlila na velkých formátech lepkavou bolest v bonbónových barvách. Nevěsty Adély Janské jsou zjevení. Blýskají se v nezemském vzduchu, s porcelánově vzrušenými těly, civí naolejované v čase, kdy macho algoritmy na sítích míchají pedofilii s disko perverzitou. Janská volí netflixové slow tempo, s nímž na nás dlouze hledí předem zraněné už-ne-děti-a-ještě-ne-ženy na pokraji manželství. Staví si je do ticha svého ateliéru, který je zároveň garderobiérou, maskérnou i budoárem, před velkoformátovou toaletku malířského plátna a až fotograficky chladně je líčí. Pak jejich líčidla s kabaretní potměšilostí rozmaže. Se svými Nevěstami zachází skoro jako romanopisec s postavami svého románu. A je to kruté líčení. Ovšemže nejde o to, proč Janská jako novodobá Markýza de Merteuille rozmývá rtěnky na tvářích, té své a poté i svých Nevěst. Jde o drama krásy, nevinnosti, mládí – a jejich budoucí zánik. Je to klasické téma z dějin malířství, které tu probleskuje: Tři věky ženy. Newyorský kurátor Jeffrey Uslip mluví o drzosti, s níž si malířka na pokraji zralosti dovolí „malovat jako dvacítka“. Jsou gestem existence malby (ženy) jako takové. Malířství (ženství) tu mluví samo. „Neříkej, co chceš říct ty, říkej, co chce říct tvoje řeč.“ (Kamil Bouška) — David Voda, květen 2021

Pepsi, ne krev

Malby Jakuba Čušky mívaly ještě nedávno jakousi tenkou kůži. Byly to produkty tenebrózní sítnice. Mužného citu pro temnotu, pro nějž se krása dere ven jen skrze ošklivost. Bakelity, hnědě, zeleně, kosti plastu, šedé světlo. Kdyby muži měli šperkovnici, vypadala by uvnitř takhle. Čuškovi muži jsou ale v úzkých: ironičtí gentlemeni, nejapní bad boys, dandyové ve sneakrskách. V poslední době kvůli nim svou chromatiku vybláznil magentami, tyrkysy, indigy, žlutěmi. Rozpustil linie a rozvlnil je do Bad painting. Muži rozumějí kytkám jinak. A dandy dneška pije pepsi. Už ne vlastní krev.

 

Fotogalerie Zdeněk Sodoma. Výstavu shlédlo 202 návštěvníků.